Na posledních dvou CD Fleshless začali ujíždět do slepé uličky, z níž se více či méně vymotali až tímhle albem. To by snad stačilo... Aha, nestačilo. Takže: Veselá titulní slovní hříčka s veselým (a už trochu trapným) obrázkem od Mr. Lhoty vás uvede do tématu a nabídne vám deset receptů, na které třeba chodit výhradně do hospy, kde vaří Vláďa a „jeho chlapci“. Fleshless se rozhodně nevzdali svých klasických kytarových postupů. Jen je mírně okořenili zahraničními výletními zkušenostmi zejména americké provenience, přidali k tomu ucházející zvuk z Hostíku (mívali však lepší) a s milým úsměvem servírují. Jó, jasně, já vím – je třeba pochopitelně zmínit, že po dvou automatových placičkách mají Prokošovci živý automat v podobě šikovného a rychlého bubeníka Vityse, který se bohužel u Fleshless nevyblbne s všemožnými technickými finesami, ale zato si značně posílí činnost srdečního svalu, neboť zahrát takové sypačky vyžaduje skutečně notnou dávku energie. A protože je Vitys přesný, srdeční arytmie mu /doufejme/ nehrozí. V mých očích Vitys Fleshlessáky skutečně zachránil, protože jejich předešlá „automatická“ tvorba mě nijak zvlášť nebavila a vzpomínal jsem na Grinding. Nyní znějí Fleshless znovu „lidsky“, což je fajn. A ačkoli Nice To Eat You s ničím novým nepřichází, je to opět muzika, jež má výraznější momenty a čitelné pamatovatelné pasáže, které vás na koncertě rozhýbou. Nejedná se ovšem o žádné technické onanie, o tom Fleshless koneckonců nikdy nebyli a nejspíš ani nebudou. Ale není to naštěstí už ani tříriffová „raz a dva a tři – otočit“ taneční hloupost typu Piece Of Flesh... Fleshless vás prostě nijak extra nepřekvapí, ale neměli by vás ani urazit (tedy pokud náhodou nejste Abro...). Konkrétní oblíbený song si s trochou snahy vyberete sami, je už jen na vás, jestli se vám třeba tématicky líbí víc Chymusovy ujeťárny (Body Bag Blues hehe...), nebo Vláďovy gore pitominky. Výraznější tématický odklon od „tradice“ zaznamenáte snad jen v Red Stars Hypocrisy, kde Vláďa účtuje s komanči. Já tomu songu interně říkám „Prokošův dekret“. Mně osobně se z téhle desky asi nejvíc líbí Headscratcher. A to je moc fajn, protože se vybírám, což se mi u minulých alb nedělo - tam mi vše splývalo v šeď... Což vlastně znamená, že Fleshless tentokrát nahráli víc, než jen „další“ album. Jsou zpět a zřejmě zatím v nejlepší formě, ačkoli se nevyvíjejí v nic převratného a dělají vlastně pořád to samé – jen rychleji a hlouběji. (Jo – a zavírá to zbytečný cover Hřbitov, aneb „ten náš blekmetál“. To aby mi to někdo z Brna nevytknul, že jsem na to zapomněl...)